18. Konec

  Přišla jsem domů, bratr už na mě čekal.

 „Tak, jak to dopadlo?“ zeptal se mě.

 „Zatím nevím,“ zalhala jsem, „ale neboj, zítra to zjistím,“ musela jsem mu lhát, protože jsem nevěděla, jak to dopadne. Hlavně si musím po stmění hlídat myšlenky. Pomyslela jsem si a šla do svého pokoje, protože jsem mu nechtěla dál lhát a navíc jsem byla unavená a cítila jsem, jak je mi z toho, co dělám nanic. Nechápala jsem to, než jsme sem přišli, všechno bylo v pořádku. Cítila jsem, jak jsem se změnila a chápala jsem, co mi matka chtěla říci. Teď už jsem to chápala, ale nebylo to k ničemu. Budoucnost pro mě již byla daná a já to nemohla nijak změnit. Nemohla jsem změnit, kdo jsem nebo kdo je on…

***

  Další den ve škole jsem s Edwardem seděla u oběda. Jak taky jinak. Nebylo mi to nepříjemné, jak jsem doufala, takže jsem jednoduše musela přežít to, jak se na mě díval, jak se mnou vypadal šťastně, na obědě i pak na biologii, než ta hrozná hodina skončila…

 „Tak dnes u mě v šest!“ zavolala jsem na něj, když konečně zazvonilo. Edward mě sice do školy přivezl, ale já se vymluvila, abych nemusela s ním jet domů, nevěděla jsem, jestli bych to dokázala. Ne, čas s ním musím omezit na minimum. Když jsem s ním, cítím tu mou hloupou lidskou část, která se mě snaží přemluvit k tomu, abych jej nechala být. Ale já vím, co musím udělat a také to udělám. Je to správné. Je to lepší budoucnost pro mého bratra.

  Hned jak jsem po tělocviku, který naštěstí i přes malou pravděpodobnost všichni přežili, protože jsem si vybíjela zlost na spolužácích tak, že jsem „nechtěně“ někoho praštila pálkou nebo tenisákem. Vyšla jsem ven z budovy a běžela k nejbližšímu lesu, kde jsem se přeměnila, kupodivu jsem se přeměnila rychle a bez problému, typu zapomenutý ocas nebo lidské uši či místo čumáku nos. Tak jsem dorazila domů velice brzy, možná rychleji než kdybych jela autem, přemýšlela jsem. Tento způsob přepravy se mi vždy líbil. Když jsem přiběhla domů, byly teprve tři hodiny, dlouhá doma do setmění. A tak jsem se šla proběhnout.

V lese jsem však ucítila známé pachy. Pachy upírů. Moc jsem je nerozeznala, protože jsem ani jednoho z nich neviděla ve své tygří podobě, ale poznala jsem, že tu byli Cullenovi. Co tu, asi Edward dělal? Divila jsem se sama sobě, bylo to dosti blízko mého domu, skoro na dohled, ale pach byl docela čerstvý, tak jsem nechtěla riskovat, že jej tady potkám. Ne, s jeho rodinnou. Nebála jsem se, neměla jsem proč, ale měla jsem jiný důvod k tomu, abych jeho smrt ještě chvíli oddalovala. Ne, nebyla to lidská slabost, která mě tentokrát nutila nepokusit se jej zabít ještě za svítání. Bylo to něco jiného.

  Šla jsem tedy kousek dál, někde, kde jsem už ty pachy necítila, nebo alespoň ne tak aktuální. Nakonec jsem potkala stádo jelenů, ale hlad jsem neměla a tak jsem se rozhodla, že už půjdu domů. Dvěma mohutnými skoky, jsem se dostala do mého pokoje. Před domem již stálo Edwardovo auto. Slyšela jsem ho přijít. Za pět minut šest. Zjistila jsem, když jsem se podívala na hodiny. Zaklepání na dveře. Pokusila jsem se přeměnit. Sakra! Pomyslela jsem si, když jsem zůstala tygřicí. Mohla jsem Edwarda zabít hned, ale to by bylo moc nápadné – mrtvola upíra před domem? Děkuji, nechci.

  Nakonec jsem se přeci jen přeměnila. Rychle jsem napsala bratrovi vzkaz a nechala ho na stole, aby ho nenašel příliš brzy. Chvíli jsem ještě sledovala papír, v kterém bylo naškrábáno mé sbohem. Přesně… nechtěla jsem bez toho pitomého upíra žít, bylo to zvláštní a divný, ale věděla jsem, že potom, co jej zabiji, nebudu mít chuť přežít do dalšího svítání.

  Seběhla jsem dolů. Zhluboka jsem se nadechla. Nasadila jsem veselou masku a otevřela dveře. Stál za dveřmi, na tváři pokřivený úsměv.

 „Ahoj, můžeme jít?“ zeptala jsem se mile.

 „Ahoj, jasně,“ usmál se na mě, ale tento úsměv mi to vše jen ztěžoval.

  Jeli jsme na stejné místo jako minule. Byla jsem dost jiná, než normálně, dávalo mi práci se přetvařovat. Nelíbilo se mi, co se chytám udělat. Je to má povinnost, chráním lidi. Opakovala jsem si v duchu, abych se uklidnila. Věděla jsem, že až najde bratr můj dopis, určitě bude mít na upíry větší zlost než doteď a dokončí náš úkol. Jsem královna, musím svůj úkol splnit. Nesmím zklamat. Dále jsem si přemítala. Dělala jsem to hlavně kvůli bratra. I když mě štval. Měla jsem ho moc ráda. Nemohla jsem ho nechat žít tak hrozný život. Mě se tento život líbil a měla jsem v tomto činu svou útěchu. Zemřu jako tygr, to jsem si vždy přála, i když by bylo daleko lepší, žít nekonečný život jako tygr, toto je také dobrý život, nebo spíš smrt. Mělo to další důvod: Bez Edwarda jsem žít nemohla, ale s ním také ne.

***

  Poslední půlhodina. Poddala jsem se své lidské části, už nebylo úniku. Edwardův osud byl zpečetěn a můj taktéž. Políbila jsem ho, Edwarda to sice zaskočilo, ale pak se přidal. Ovšem jako vždy, se příliš brzy odsunul.

 „Promiň,“ omluvila jsem se mu, nejen za ten polibek.

 „Neomlouvej se,“ usmál se na mě. Tohoto polibku nebudu nikdy litovat, to ti slibuji. Pomyslela jsem si. Stejně už na lítost nemám dost času.

  Seděli jsme tam, minuty ubíhaly, Edward měl posledních několik minut života. Něco uvnitř mě, začalo počítat: Deset…, devět…, osm…, sedm…, šest…, pět…, čtyři…, tři…, dva… odtáhla jsem se kousek dál. Jedna… najednou jsem tam seděla jako obrovská tygřice, Edward se vyděsil, sice se postavil, ale pak zkameněl. Pozdní reflex, usmála jsem se a tak ukázala své jedovaté zuby. Lidská část mě teď jen tichoučce šeptala, ať to nedělám. Ať uteču. Ale její šepot nebyl nic proti mému pravému já. Proti tygřici ve mně. Proti lovkyni. Proti královně. Nezbylo ve mně skoro nic z toho, co jsem k němu cítila. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se stala dokonalým lovcem. A on stál. Nedokázal se pohnout. Ulehčoval mi to. Sledovala jsem jej. Neměl šanci a já to dobře věděla. Kdyby rozmrznul, chytila bych jej. Nedokázal by mi uniknout. Jen stál. Já také vyčkávala. Ovšem pak jsem se přikrčila. Mé svaly se napnuly.

Poslední zbytky slabé lidskosti v sobě jsem rozbila, když jsem se odrazila od země…