6. Propojené

  Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla, ale přesto jsem věděla, že mě za pár minut najde. Proto jsem se rychle skácela na zem a proměnila se. V další chvíli jsem ucítila všechny ty vůně, vůně upírů i měničů, žilo tu více upírů než jen Nessie. A tak jsem se rozeběhla maximální rychlostí do Portlandu. Věděla jsem, že mě už určitě stopují, ale na kraji lesa, už najdou jen upíří pach, ne pach čarodějky. Musela jsem zmizet. I když by mě teď určitě nepoznali, jsem pro ně cizí upír, kterého by nejspíš mezi sebe nepřijali. Když jsem tak běžela lesem, dostala jsem hlad a tak jsem šla lovit. Nebylo to chytré, to jsem věděla, ale nechtěla jsem riskovat, že do města dorazím hladová. Našla jsem stádo losů, a tak jsem se nasytila a běžela jsem dál. Ale narazila jsem na toho mladého upíra ze supermarketu. A sakra! Pomyslela jsem si. Jsem mrtvá. Myslela jsem si. Upír měl ty samé zlaté oči.

 „Co tu děláš?“ zeptal se podrážděně.

 „Nic, jen jsem zabloudila,“ odpověděla jsem stejným tónem.

 „Dávej si na mě pozor, ještě jednou budeš lovit na našem území a…“ začal ten protivný upír. Měl rezavě hnědé vlasy a pronikavé oči.

 „A co? Zničíš mě?“ zeptala jsem se skepticky a snažila jsem se ho naštvat, jak by se také zachovala každá ohnivá čarodějka, no jsme hloupý druh, vyhledáváme souboje a to bez výjimky upírů.

 „Edwarde, co se děje?“ zavolala na něj nějaká upírka.

Sakra není tu sám. Pomyslela jsem si. Moje sebevědomí bylo v troskách a litovala jsem, že jsem ho vyzvala na souboj. Je se mnou amen. Pomyslela jsem si.

 „Když chceš boj, máš ho mít!“ Edward se naštval a v tom přiběhla malá upírka vypadajíc spíš jako elf. Když mě Edward praštil a já odletěla do stromu, spadla na zem a schoulila se do klubíčka, jako by někdo praštil ji. Edward se mě chystal znovu napadnout, ale pak se zarazil jako by právě něco viděl, něco co ho znepokojilo.

 „Co to má znamenat Alice?“ otočil se k malé upírce, ale kradmo mě pozoroval.

  Najednou se stalo něco nečekaného, nechtěla jsem mu ublížit. Bylo to jako by byl můj bratr a já měla najednou potřebu ho chránit.

 „Co jsi zač?“ otočil se na mě Edward pohrdavě, „a co jsi udělala mé sestře!“ štěkl po mně.

 „Nic jsem ji neudělala a co jsem zač, tě zajímat nemusí,“ snažila jsem se to říct naštvaně, ale znělo to, jako bych mu jen něco vysvětlovala.

  Alice se už postavila na nohy a pak ke mně přišla. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě klidně.

 „Veronika,“ odpověděla jsem automaticky.

 „Ne, to vím, ale jak se doopravdy jmenuješ?“ zeptala se. Netušila jsem, jak to myslí. Jak ví, že Veronika je mé lidské jméno? Jak ví, že doopravdy si říkám jinak? A proč mě něco nutí jí odpovědět? Napadly mě hned otázky, které jsem neuměla zodpovědět.

 „Veronixika,“ Musela jsem k ní být upřímná, nechtěla jsem, ale nešlo mi jí lhát.