7. Cullenovi

 „Víš, co jsme my?“ zeptala se klidně Alice.

 „Ano, upíři,“ odpověděla jsem. Chtěla jsem to říci pohrdavě, ale nešlo to, stejně jako když jsem mluvila s Edwardem.

 „Jsi také upír?“ zeptala se mě.

  Chtěla jsem ji jen říct: co je ti do toho, ale musela jsem říct pravdu, jako bych to chtěla.

 „Teď ano,“ odpověděla jsem tedy. Už mi to šlo na nervy, ale nemohla jsem odejít, jako bych to kdesi uvnitř nechtěla. Bylo to divné. Jako by můj mozek byl mimo mé tělo. Jako bych to nebyla já, kdo mluví.

 „Kdy jsi byla proměněna?“ zeptá se mě Edward zvídavě.

 „Nikdy,“ odpovím naprosto upřímně.

 „Cože?!“ diví se Edward a přitom se na mě zlobí, protože si nejspíš myslí, že si dělám srandu.

 „Nech ji, nelže,“ okřikla ho Alice rozzlobeně a mě se vrátila nenávist k Edwardovi a stejně tak rychle i zmizela.

 „Zajdi pro ostatní, ona by s námi nešla,“ přikázala Alice.

 „Jak to víš?“ zeptala jsem se.

 „Vidím do budoucnosti,“ odpověděla Alice, jako by to bylo úplně normální.

 „Jak?“ zeptala jsem se, ale hned jsem věděla, že odpověď sama neví. Věděla jsem, že mi nedokáže lhát, cítila jsem to.

  A pak se vrátil Edward spolu s dalšími dvěmi upíry. Jeden měl blond vlasy a druhý měl vlasy hnědé a na jeho rukou i krku jsem viděla jizvy, jizvy, které mu způsobil upíří jed. Věděla jsem, že určitě se ho snažilo zabít hodně upírů, stejně jako jich v souboji s ním zemřelo. Ale přesto jsem necítila strach, ale něco jiného, že by… náklonnost… lásku? Milovala jsem upíra, který mě možná přišel zabít?

 „Dobrý den, já jsem Carlisle a toto je můj syn Jasper,“ představil se blonďatý upír.

 „Ahoj, já jsem Veronika,“ pozdravila jsem zdvořile, „Veronika Firewoter,“ dodala jsem, věděla jsem, že pokusit se něco zatajit, nebo třeba lhát nemá cenu.

 „My jsme Cullenovi,“

 „Prosím, Edwarde, naštvi Alici,“ poprosil Edwarda Jasper.

 „Proč? To nedokážeš sám?“ zeptal se Edward kysele.

 „Prosím,“ zopakoval Jasper.

 „No dobře.“ Edward nakonec souhlasil.

 „Alice, včera jsem nebyl na lovu, jen jsem potřeboval výmluvu na to, abych nemusel s tebou na nákupy,“ řekl Edward. Okamžitě jsem pocítila nával vzteku na Edwarda, chtěla jsem mu utrhnout hlavu.

 „Zajímavé,“ řekl Jasper a najednou jsem se cítila zase v klidu a pohodě. „Moc zajímavé,“ zopakoval Jasper.

 „Co je zajímavé?“ zeptal se Carlisle.

 „Veronika má stejné pocity jako Alice. Ale naopak to nefunguje, když chce Jasper uklidnit Veroniku, nejde to, protože je rozzuřená Alice, ale když uklidní Alice je Veronika také klidná,“ vysvětlil Edward.

 „Jak to můžeš vědět?“ zeptala jsem se překvapeně.

 „No víš, Jasper může vyvolávat v lidech i upírech emoce a já čtu myšlenky,“ vysvětlil mi Edward.

  Pak jsem se uvolila, že zajdu k nim domů jen tak na návštěvu. Vlastně jsem oči nemohla odtrhnout od Jaspera, byl tak krásný. Když jsem přišla do toho velkého, bílého domu, no možná by se dalo použít slovo palác, tak jsem se seznámila z velice přívětivou Esme, Bellou a také z Emmetem kterého jsem už znala z obchodu, ale nesměla jsem nic říct, protože by mě to prozradilo a také se spolehlivě nabručenou Rosalií která by mi nejspíš nejraději urvala hlavu, nechápala jsem, proč je tak nabručená, ale nechala jsem to plavat.

 „Za jak dlouho?“ zeptala se Bella.

 „Přijdou za deset minut,“ odpověděla Alice.

 „Kdo přijde?“ zeptala jsem se.

 „Jakob a naše dcera Nessie, tedy Renesmé,“ odpověděl Edward, v tu chvíli jsem byla vyděšená, ale ne dlouho, Alice byla úplně v klidu a tak jsem se uklidnila také, ovšem v duchu jsem pořád myslela na jediné: Znovu se potkám s tou hnusnou upírkou, která se nás obě pokusila zabít.