...Proměna

Seděla jsem na své posteli. Dneska mi matrace přišla tvrdá a nepohodlná a já nemohla na chvíli zůstat sedět na jednom místě. Stále jsem se ošívala a přitom jsem se svým způsobem těšila. Měl se mi změnit život, Aro mě hodlá seznámit se všemi významnými upíry. Aro Volturi, můj milovaný otec, který mě vzal pod svou ochranu a nenechal nikoho, aby se na mě jen škaredě podíval. Bylo to svým způsobem děsivé, ale zároveň bylo skvělé, jak moc má o mě strach. Vzpomínala jsem, jak jsem přišla do Volterského hradu. Tehdy jsem byla vystrašeným děvčátkem. Zdá se to tak dlouho, co žiji zde, na hradě plném upírů, a přitom od mého příchodu zde mohlo uplynout sotva pár měsíců – mě to připadá, jako kdybych to zde znala léta. Samozřejmě, můj život se tak omezil na výlety do města – navíc většinou jen po soumraku, protože zde jako naschvál téměř nepršelo – a můj pokoj. Nemohla jsem se pohybovat po hradu, protože jsem věděla, že to je nebezpečné.

Vzpomněla jsem si na svůj první den zde v hradu, když mě Aro představil jeho bratrům – a také poslední den života Marca Volturi. Markus první jednal, pak přemýšlel. Když jsem vstoupila, nestihl se mě však dotknout, avšak jeho ledová přítomnost se mnou otřásla i teď. Byl přímo u mě – otec by to normálně nenechal jej přiblížit se, ale tehdy jej Marcovo chování překvapilo a nikdo už neměl možnost zjistit, proč se na mě vrhnul – avšak tehdy jej zastavil Aro – zastavil, to není úplně přesné, když Marcova hlava přeletěla celou místnost. Opět jsem se otřásla a pak jsem ucítila, jak mě stiskla silná, ledově kamenná ruka.

Usmála jsem se na Jane, která mě držela a usmívala se na mě. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale ona zavrtěla hlavou. „Řekni otci, že se na to ještě necítíš,“ řekla starostlivým tónem. Opravdu se o mě bála, byly jsme již dlouhou dobu nejlepší kamarádky, ač po mém příchodu mě brala spíše jako vetřelce. Ovšem pak mě musela strážit, ač nevím, proč bych v této místnůstce potřebovala ochranu, když o ní téměř nikdo – kromě Ara a jeho bratra Claia – nevěděl, a já zjistila, že ač se chová k ostatním hrubě a ukazuje svou nejtemnější stránku, je ve skutečnosti skvělá kamarádka, která dokáže být vřelá a zábavná.

Poslední den života Isabely, lidské dívky právě nastal a já to nehodlala měnit. Věděla jsem, že otec by mou proměnu kvůli mně odložil na měsíce i léta, avšak bylo to zbytečné. Chtěla jsem se stát opravdovou upírkou, Bellou Volturi. Cítila jsem, jak Jane zareagovala na to, když uslyšela kroky Ara. Znala jsem jí dosti dlouho, abych na ní poznala, když něco zaslechne, ač já sama jsem to slyšet nemohla. Šel nejspíše lidskou rychlostí, protože doba, než se masivní dveře tiše otevřely, byla nekonečná. A pak už stál před námi, jeho rudé oči jiskřivě zářily – vypadalo to, že má radost. Usmála jsem se, ale než jsem stačila vstát a uklonit se, jak se sluší – což mimochodem Jane udělala přesně ve chvíli, kdy se Aro objevil – uklonil se mi on.

„Isabelo, dcero,“ oslovil mě a úsměv si pohrával s jeho tváří. Byla jsem také ráda, a ač jsem věděla, co se stane, byla jsem klidná. Považovala jsem jej za otce a to bylo to hlavní, bylo jedno, že mě našel a zachránil. On byl můj otec a já byla jeho dcerou.

„Vítej, otče,“ promluvila jsem s úsměvem, poté co jsem vstala a jemně se uklonila. Přistoupil ke mně, pomalu ač jsem věděla, že jen proto, aby mě neděsil. On i Jane byli hrozně opatrní kdykoli jsem byla poblíž. Chodili lidskou chůzí a nedělali žádné prudké pohyby – jako by přistupovali k divokému koni. Připadalo mi to hloupé, ale nemohla jsem jim odporovat v tom, že jsem proti nim opravdu křehká.

„Připravená?“ zeptal se mě laskavě Aro a Jane se na mě ještě jednou podívala tak, aby se ujistila, že jsem v pořádku.

„Pokud se na tohle dá připravit, pak ano,“ odpověděla jsem poměrně chytře, což donutilo Jane i Ara k úsměvu.

„Dobře, bude to bolet,“ varoval mě ještě Aro a šlo poznat, že o mě má strach, a vůbec se mu představa, že mě bude tři dny spalovat upíří jed nelíbila – mě se samozřejmě nelíbila také, ale raději jsem myslela na dobu po přeměně. Samozřejmě jsem všechno toto věděla, kývla jsem na Ara a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila a připravila na to, co mělo následovat. Ovšem ještě předtím jsem se prosebně podívala na Jane, která stála vedle mě.

„Neboj,“ usmála se na mě povzbudivě, „zůstanu tu celou dobu,“ slíbila a sedla si ke mně z druhé strany. Aro se na mě usmál a pak se začal soustředit spíše na to, co se stane. Odhrnula jsem vlasy ze strany krku u Ara a skousla jsem, což mi mělo pomoci. Cítila jsem chlad a mé srdce se rozbušilo šílenou rychlostí – jakoby vědělo, že brzy dotluče, že tohle jsou poslední dny. Cítila jsem na krku kousnutí. Nekřičela jsem, měla jsem zatnuté zuby. Ovšem bolest se mi rychle rozšířila a můj krk pálil jako šílený. Stejně tak končetiny a já měla pocit, že ležím na žhavých uhlících. Neuvědomovala jsem si, kdy jsem zavřela oči či kdy mě Jane opatrně položila na postel, všechno co jsem vnímala, byla spalující bolest rozšiřující se po celém těle.

Nemohla jsem se soustředit na nic. A to bylo špatné. Soustředit se na bolest bylo špatné. Věděla jsem, že si tak vše jen zhoršuji, ale nemohla jsem dělat nic jiného. Neměla jsem, čeho se držet. Všechno bylo až za tím hustým závojem – závojem bolesti. Měla jsem chuť křičet a všechnu tu bolest ze sebe dostat, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Prostě jsem se uzavřela ve své bolesti a cítila každý plamínek, který olizoval mé tělo, ač jsem věděla, že je to vše jen moje představa a že oheň, který mě spaluje nelze vidět – protože to není oheň, ale jed. Představa plamenů byla ještě horší a díky ní mi bylo také tak horko, že jsem měla pocit, že ze mě musí téct pot proudem. Ovšem to byla také nejspíše jen představa – ač jsem plně nedokázala poznat, co se děje jen v mé hlavě a co je pravdou.

Po době, která mi přišla jako roky, ač jsem si sama uvědomovala, že to nemůže být více, než několik dní začala bolest pomalu ustupovat. Věděla jsem, že to musí být už téměř tři dny a byla jsem bolestí celá otupělá. Ovšem teď se to změnilo. Oheň z mých dlaní již ustoupil a vystřídal jej chlad, který však byl velice příjemný po době strávené pod plameny. Ovšem bohužel, to nebylo všechno. Ač jsem bolest, která mi probíhala doteď tělem už měla pod kontrolou – stihla jsem si zvyknout – tak teď mě síla bolesti, kterou jsem předtím považovala za maximum, překvapila. Bolest se totiž zvyšovala tak rychle, jak uhasínaly plameny v končetinách. Poslouchala jsem tep svého srdce, které stále zrychlovalo, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi.

Ovšem nějak jsem to dokázala snést. Dokázala jsem začít vnímat to, že v místnosti nejsem sama a tak jsem se zvládla upnout na vzpomínky. Na dobu, kdy mě Aro našel. Doteď nevím, proč se procházel v ulicích Volterry, když obvykle zůstává jen na hradě. Byla mi zima, byl to temný večer a já byla ztracená. Seděla jsem u fontány, na kraji z ledového kamene, když se tam objevil. Nepamatuji se moc na detaily, všechno to je, jako by se to událo před dávnou dobou, ale z bůh-ví-jakého důvodu se mě rozhodl zachránit a přijmout mě ve svém hradě, od té doby je jako můj otec a oběma nám je jedno, že nejsme příbuzní. Přeskočila jsem vzpomínky na první okamžik, kdy jsem vešla do hradu a vzpomínala na večery, kdy jsme s Jane jezdily po městě a ona mě dokázala protáhnout snad všemi obchody během jedné noci.

„Aro, ona se brzy probere, možná nás už vnímá,“ uvědomila jsem si, že hlas, jenž jsem slyšela, patřil mé nejlepší kamarádce.

„Konečně, dceruško, slyšíš mě?“ zeptal se Aro, ale já neměla sílu odpovědět, držela jsem se zuby nehty toho, abych nezačala křičet bolestí. Po chvíli jsem slyšela povzdech.

„Srdce ji bije daleko rychleji, už je to u konce,“ ujistila Ara Jane trochu podrážděně. Nejspíše už zmatkuje dosti dlouho. Pomyslela jsem si a měla chuť je ujistit, že je vše v pořádku, ale první bych o tom musela ujistit sebe, což se nestalo. Aro jen nesouhlasně cosi zahuhlal a pak začal cosi mluvit o nějakém upírovi a Jane mu připomněla, že nejspíše daný upír utekl už dávno daleko odsud, načež mluvili o hledání daného upíra.

„Pane, prosím, vše je v pořádku, jen se uklidněte,“ řekla Jane opatrně, ač nejspíše už ho měla plné zuby, poznala jsem to, byla jsem její nejlepší kamarádka, nikdo ji neznal pořádně, ale já jsem si byla jistá, že ač ji znám jen několik měsíců, vím o ní více než kdokoli jiný.

„Konečně,“ pronesl pak Aro, když moje srdce bouchlo, pak ještě jednou a nakonec… ticho, nic. Nebylo slyšet vůbec nic, nikdo se ani nepohnul. Až já jsem to přerušila nadechnutím, které však nebylo vůbec úlevné, nebylo potřebné. Ovšem i tak jsem poznala mnoho chutí ze vzduchu a také pachů, všeho nevěřitelně intenzivního. Otevřela jsem oči. Strop byl, jako bych jej nikdy předtím doopravdy neviděla. Každá skulinka, malá prasklinka, vše jsem viděla. Bylo to zvláštní. Měla jsem za to, že místnost, která byla v posledních měsících mým pokojem znám, ovšem opak byl pravdou. Viděla jsem vše jako by to bylo poprvé. Byla jsem někým jiným, dokonalejším. Posadila jsem se moc rychle na to, abych mohla vidět víc, než jen rozmazanou čáru, ale já viděla všechny detaily.

„Vítej, Isis Volturi,“ usmál se na mě otec. Ano, i jméno jsem si změnila, Egyptská bohyně Isis. Sledovala jsem všechno s údivem, ale také úsměvem.

„Princezno,“ vyšvihla jemnou úklonu Jane, čemuž jsem se ovšem musela zasmát spolu s mou nejlepší kamarádkou. Princezna Volterry…